Protože jsem strašně líný napsat něco delšího, ale v tomhle roce jsem toho zažil opravdu moc, tak se s váma podělím alespoň heslovitě a s fotkama o své zážitky.

Takže od 3. do 6. 7. jsem byl s Předsedou, Martinem Latiokem a Jiřinkou na Vtáčníku. Lezení s Předsedou znamenalo první ve skalách, poslední ze skal a vylezených co nejvíce metrů. Trošku sluníčka, málo vody, trocha námahy a hned z toho byl prvotřídní úpal s neskutečným průjmem. Nevadí, skvělá příprava na věci příští. A co že to bylo dál?

15. 7. stojím za doprovodu Ivana, Pavla Trefila a Boba Mrózka na Ruzyni a odlítám na svou první expedici a to do Pákistánu do Centrálního Karakoramu. Znovu všechny zážitky se mi opravdu popisovat nechce, kdo má zájem, ať si koupí jarní Everest. Shrnuto a podtrženo, jeden pokus o prvovýstup, dva pokusy v jižní stěně Ogre’s Thumpu, taky jeden super průjem a 16.7. už zase stojím na letišti v Praze.

Další fotky z expedice do Pákistánu

Říká se že když se člověk vrátí z velké výšky v horách, tak má nadbytek červených krvinek. No moje krvinky to asi neví a svoje milované silniční kole jsem měl problémy utáhnout i po rovině. No možná za to taky mohlo těch 7 kilo co jsem zhubnul. No tak jsem se jel radši zrekreovat s Martinem a Jiřinkou na Rabštejn (3.-5.9.). Vylezl jsem si spoustu krásných cest a v sobotu večer za náderného západu slunce jsem si vysóloval Hranu Riga. Krásný zážitek.

Hned další víkend jsme si vyrazili na zase Vtáčník. Zdaleka už nebylo takové horko jako v červenci a s bráchou jsme si výborně na pohodu zalezli. No a před odjezdem jsme si s Martinem vychutnali Diretissimu. Teda on si vychutnal druhou délku, já v té první zestárnul o 10 let.

Pak přišla spousta povinností a práce, a když konečně bylo trochu času, tak už nebylo počasí na skalky. Nevadí, nejen sportovním lezením je člověk živ a tak hurá s kým jiným než s Martinem Latiokem do Moravské cesty ve Střeše Slovenska. Krásné, dobrodružné a drolivé.

Martin Latiok v Moravské cestě

A týden na to? Kulturní akce u Arneho na chalupě. No a když ono je to do té Kostelecké úžiny už jen kousek. No prostě v neděli po akci se s bráchou houpeme ve Slovenské cestě. Sice trochu zima, ale neva. Aspoň jsme se nenudili.

No a půlce listopadu mě a Martina nenapadlo nic lepšího, něž udělat ve Střeše Slovenska novou cestu. A tak jsme si jeli hrát s háčkama, skobama, kladivem, žebříčkama a vším tím ostatním harampádím co člověk potřebuje k tomu technickému lezení. A snad tu cestu do jara dokončíme.

Tak to by bylo v kostce asi všechno co jsem Vám chtěl sdělit.

S pozdravem HORE ZDAR

Martin