Tak jako již dva roky zpátky jsme měli v úmyslu vyrazit v lednu na pořádné ledy. A z minulých ročníků bylo zájemců neúrekom. Ještě v prosinci to vypadalo, že budeme potřebovat mikrobus. Avšak důvodů a výmluv proč nejet je vždycky dost, tak se nakonec týden před odjezdem ve Venuši domluvilo s bídou jedno auto. A aby toho nebylo málo, den před odjzedem to vzdal Peťa Kotlík. Takže v hojném počtu tří lidí, jmenovitě Arnošta, Martina Latioka a mě, vyrážíme ve středu 14. ledna kolem třetí hodiny odpolední směr Rakousko.

Arnoštova čtyřkolka letí jako šíp a řidič si vychutnává rychlou jízdu prázdnými nočními dálnicemi. Na místo určení jsme dorazili o půl jedné ráno. Uléháme.

Se vstáváním je tady problém. Většina účastníků expedice se nemíní řídit krédem "Ranní ptáče dál doskáče" řka, že je na dovolené. Takže zbylá menšina (já) je jim vydána napospas.

Po snídani projíždíme údolím zpět a obhlížíme terén. A nevypadá to zle. Lepší to tu, podle nás, ještě nebylo. Rozhodujeme se pro úplně první led v údolí - Super Max II/3. První 4 délky jsou sněhovoledovou procházkou. Po svačině jdeme na to. Následují dvě krásné délky. Nahoře se moc nekocháme neb čas pokročil a stmívá se. Slanění končí v úplné tmě. Sbalit a rychle dolů. Ještě jsem se proběhl zpátky na nástup, kde jsem zapomněl prusík, ale nenašel ho. Měl jsem ho rád. Našel jsem ho zrovna tady v Maltatlu před dvěmi lety. Co se dá dělat, snad bude sloužit chvíli někomu jinému.

Dnešní nocování jsme si pěkně vylepšili - koberce, stůl, židle, svíčky. A jak se již stalo tradicí, svařák - litr na hlavu - a o náladu je postaráno.

Za dnešní brzké vstávání (rozuměj 7.45 hod) děkuji Arnoštovu močovému měchýři, který se nekompromisně přihlásil o slovo.

Dnes jdeme na Witastum III/4, i když jsme pošilhávali po Katedrále (III/5-6), ale bylo to dnes jen zbožné přání. I tak to dnes stálo za to. První délka plných 60 m, které Martin ještě přitvrdil variantou přes kolmý soplík, takže o zábavu bylo postaráno. Druhá délka, taky svižných padesát metrů. A k tomu, jak říká Arnošt, jsem si zapomněl poutka. Další 2 délky už jsou ukloněné a Arnošt je rozmlsán, takže velí k ústupu. S Martinem jdeme ještě do Gamseck (IV+/4). Rychle jsem odhadl své síly a na první konec jsem poslal Martina. Ten toho měl dneska taky už plné kecky a tak při vrtání posedává ve zbrani. Po druhé délce jedeme dolů.

Witastum III/4 (vlevo) a Gamseck (IV+/4)

U našeho ležení však vyčkává majitel chaty a netváří se nadšeně. A vzhledem k našim jazykovým znalostem je domluva ohledně nocování na verandě nulová. Přichází ke slovu náš starý známý seník. A je super. To jen ti dva jsou rozmlsaní. Dnešní večer je ve znamení čaje s bezcelní slivovicí.

Ráno nejsou chlapci, podle vlastních slov, v nejlepší kondici. Dnes jdeme za tunel. Jsem rozhodnut konečně něco nafotit. Bohužel počasí se mnou nesouhlasí a husté sněžení a vítr mi to kazí. Uvidíme, co z toho bude. U tunelu ještě Martin nacvičuje nějaký drytooling a Arnošt se učí vrtat hodiny - neúspěšně:).

Bezejmenný led za tunelem. Martin a Roman na štandu po 1. délce

Bezejmenný led za tunelem. 3. délka - Roman

V neděli ráno se jdeme podívat na Lupiho s Poldou a Josém, kteří přijeli v noci a pak vyrážíme na Superfeucht III,3-4. Dnes je Arnoštův den. I přes jeho neochotu se strachovat na prvním konci ho posíláme do moc pěkné délky. Jeho strach se zhmotnil ve formě 6 vývrtek. Na tak velký počet nejsem zvyklý a tak mi jedna upadla. Abychom nezdržovali nějaký pár anglánů, tak Martin jde vedle něco sólo a čeká nás pod třetí délkou. Zde souhra okolností ve formě špatného ledu, pokročilého času, Martinovy nepříliš pevné stolice a mé psychické nepohody, rozhodly o sestupu.

Arnošt v Superfeucht III,3-4

Arnošt v Superfeucht III,3-4

Již jen rychle přebalit, něco pojíst a rychle domů, kde jsme v půl desáté. Snad si brzy dáme repete.

Roman