Nevím proč, ale drtivá většina oddílu ignoruje tuto pěknou rakouskou oblast. 400 km neni mnoho a oplatí se tady jet i na vikend. Nevím, ale Rabštejn, Čertovky a Porúbka mi lepší nepřijdou. Zkrátka to chce vyrazit a poznat o čemže to lezení vlastně je.

A tak jsme učinili i my s Česťou. Ten jako čerstvý otec dostal týdenní vycházky a tak jsme se oba těšili jak malí kluci.

Výprava plánovaná dost dlouho dopředu dostává trhliny v momentě, když Česťa bourá jeho oplíka. Náhradní doprava v podobě Přemka dva dny před odjezdem taky krachuje. Už už to vypadá, že se pojedem bát do Labáku. Naštěstí mi sestra půjčuje auto, když jí ho opravíme. Ta spočívá ve výměně výfuku. V sobotu ráno se na to vrháme a večer vyrážíme směr Znojmo.

Na místě jsme klasicky po půlnoci. Postavit stan a zalehnutí mamé již pokolikáté nacvičeno.

Ráno však počasí nevypadá moc vábně a tak volíme jistotu desetinásobku v Adlitzgrabenu. Bohužel stejný nápad nemáme sami. Ale něco si pro sebe nacházíme. I pěkný on sight za 7+ se tu našel.

Na další dny ale plánujeme se odlepit od země. A počasí nám v tom naštěstí nebrání.

Dalším cílem, na kterém lpí Česťa, je cesta Moderne Zeiten ve Stadelwandu. Nástup je trošku delší a tak tu davy lidí určitě nenajdete. Dnes, navzdory tradici, nácházíme nástup celkem snadno. Česťa začíná, ale u druhého nýtu se jeho postup zastavil a trošku ho rozhodil, ale nakonec pokračuje až do mokrého sokolíka, který se tváří více než nepřívětivě. Druhá délka je rajbas. Třetí taky a k tomu drolivý převísek. Další je celkem v pohodě, jen to jištění v druhé půlce chybí. Další dvě délky jsou lahůdkové - sedmičkové lezení. Nejdřív v převislé stěně a následně v převislém, dosti vyhazovacím koutku. A pak už jen dolů slanit.

Po téhle cestě je i Česťovi jasné, že jestli tohle mělo tři skobičky, na cestu Daham is Daham se skobičkou jednou ještě dlouho mít nebudeme.

A tak další den volíme třemi skobičkami se honosící cestu s nepříliš povzbudivým názvem Absurdistan. Dvě nástupové délky jsou shodné s klasickým koutem a tak je tu fronta. Dajakí slováci.

Po rozlezové sedmičkové délce na mě vyšla vypečená délka. Trocha přemýšlení a zkoušení a jde to volně. Lezení na druhém s baťůžkem ve stále převislém terénu ma taky své kouzlo, aspoň pro mně. Česťa to však vidí jinak.:) Česťova délka je silové a dost ostré lezení v převisu. A pak přichází lahůdka po lištách a výlez do spáry, taktéž trochu do kopce. V poslední délce, která se nehonosí již tak vysokým číslem, už však Česťa jeden flek háknul. Co se dá dělat. Důležitý je postup, ne? Teď už jen dolů.

Dalším dnem je den odpočinkový a tak plánujeme vycházku do pohoří Schneeberg. Bez mapy vyrážíme zamýšleným směrem. Zkrátím to. Byl to hodně dlouhý den plný pochodu. Odpoledne se ozvalo levé koleno a do tábora jsem dorazil skorem chromý. Zpestřením bylo krupobití, které jsme naštěstí sledovali ze sucha a tepla chaty.

Vzhledem k mému zdravotnímu stavu korigujeme náš plán tak, aby nástup nebyl dlouhý. Vítězí Blechmauer s cestou Talwachter. Nástup je tradiční a dvojka před námi taky. Dnes to vyšlo přesně naopak. Těžké délky tahá Čestik a tak jsem si vychutnal dvě délky za 7. Celkově je tahle cesta hezčí a lehčí než Absurdistan. Doporučujeme.

V pátek prozkoumáváme sektor Verlorener Turm. Počasí se kazí. Po vylezení dvou 90-ti metrových cest má Česťa dost a začíná pršet. Při druhém slanění je Česťa nucen zapojit své mozkové závity, jak se dostat na štand, když visí ve vzduchu metr a půl od něj. Je to ale kutil, tak to zvládl.

Kryt převisem lezu ještě dvě cesty a rozhodujeme se, že ustoupíme k domovu. Ten nám kazí jen zácpa na dálnici za Brnem. Po jedenácté jsme doma.

Hore Zdar

Roman