O víkendu jsme byli v Tatrách a spali jsme v Myšatce. Kdo ví, o co se jedná, tak ví. Odjakživa se tam, zejména ve večerních a nočních hodinách, vyskytují šramotivé zvuky signalizující zájem o proviant spících horolezců. To je notoricky známo a protože původce zvuků nikdo nikdy nespatřil, tak je tato skutečnost připisována myškám. Odsud i název bivaku, který ostatně nějaký nocležník už kdysi dávno vyškrábal na balvan uvnitř jeskyně.

O to překvapivější bylo to, že skutečný původce proviantního pychu, se rozhodl po letech odhalit svoji identitu a způsob jakým to provedl je hoden popisu.

Začalo to v sobotu ráno snídaní. Vytahali jsme igelitky s jídlem ven, šli jsme pro vodu, umýt se, atd… Po návratu do Myšatky bylo najednou slyšet zvuky z pod hlavního bloku připomínající intenzivní cupování papíru nebo igelitu. A pak ticho. Dali jsme se do snídaně a po chvíli bylo vidět pohybující se bílý papír podél zdi. Tak to už nás donutilo nechat jídlo jídlem a alespoň se na to jít podívat. No papír to byl, ale původce jeho pohybu nikde. Že by ty myši nedaly pokoj už ani ve dne?! O to větší překvapení následovalo za malou chvíli, když ve stejném místě vidím v pohybu svoji půlštangli Poličanu !! Tentokrát už bylo vidět tažného koníka - medově hnědá lasička (pracovní název - kolčava). Pochopitelně jsem vyskočil jak péro z gauče abych zachránil co se dá. Problém to nebyl, salám byl určitě těžší než predátor sám. Do lasičky jako když střelí, hup a byla někde v díře. To byla jenom ranní ouvertura. Po návratu z lezení jsme se k večeru opět začali zabývat proviantem a s tím souvisejícími činnostmi. Jakmile jsme vytáhli salám, kolčava byla na scéně. Rozdíl oproti rannímu vystoupení byl ten, že evidentně tratila jakékoliv zábrany a my jsme si ji mohli pěkně prohlédnout. Což o to, opravdu krásné zvířátko. A ta dynamika pohybu - ladný krok, dlouhý skok - spíše létala. Nejprve obíhala v kruzích kolem nás, střídavě mizela a zase se vynořovala, takže po chvíli jsme už věděli kam zmizí a odkud zase vystřelí. Podívaná to byla krásná. Abych to nenatahoval….., došlo to tak daleko, že si přišla pro kousek salámu i z ruky. Pravda, dvakrát to netrefila a vzala mě za prst, nebo v tom byl nějaký záměr(?). Večer se rozpoutala opravdová partyzánská válka. Začala tvrdou ofensivou ze strany kolčavy - krev sice netekla, zato se sypal cukr, igeliťák nabyl podob ementálu a do paštiky jako by se zakousnul upír…Vůbec nejhůře dopadl sáček s odpadem (lákavé kelímky od paštik), jenž byl nelítostně rozškubán a jeho obsah rozvláčen a částečně pohřben v bludišti chodeb. Své pozice si uhájila pouze nedobytá pevnost, ešus s pokličkou zatížený kamenem, skrývající ten nejdražší poklad - salám. Ale i tento úspěch byl jen přechodný a my usnuli na vavřínech.

Dílo zkázy kolčava dokonala další den ráno. Neprozřetelně jsme opět nechali igelitku s proviantem v chodbičce bez dozoru a po návratu od vody bylo jasné, která bije. Igelitka převrácená a salám někde, kam by se nedostal ani jeskyňář ...