Na Milence !!!
Kdo by neznal české písky, Adršpach, ohromná věž. Tedy spíše
souvěží. Postavit se na vrcholu je vždycky super zážitek, a ještě
takhle v létě před západem slunce a s nádhernou babou na laně,
to by se jednomu ani dolů nechtělo.
Ale jak to vlastně bylo:
Organizačně složité. Jak jinak taky, když půlka oddílu si zjistí
na základě půlroční přesné předpovědi že opravdu bude na
Slovensku pršet, ujistí se že je to právě v době konání horo-
filmového festivalu v Teplicích a objedná si týden na Zbojnické
chatě.
Můj cestovatelský scénář je pak takovýto: z kraje týdne nabrat
azimut na východ (Tatry), rychle jej za monzunového počasí otočit
a hurá na písky. V teplickém kině bude za deště příjemně a
bezpečno, vzdálenost kruhů mi bude srdečně ukradená a navíc
člověk prostřednictvím plátna dohlédne i dále než do švajčiarska
východu (Slovensko).
První díru dostal plán již po přejezdu Červené vody, odkudžto již
jen žhavé slunce svítilo. Jako jen sváteční pískař jsem zavětřil
přímé ohrožení života. Další podivnost byla v tom, že první den
snad ani organizátoři netušili, že pořádají x-tý ročník
mezinárodního festivalu horolezeckých filmů, takže o nějaký ten
program jsme ani nezakopli. Následné dny zase pro změnu nikdo
nechtěl slyšet o tom, že bychom se i my mohli do teplického kina
vejít. Následkem bylo několik dní naplněných stresem, vykonáváním
nesouvislých lezeckých pohybů, instalováním nedržících uzlů a
semtam vylezením nějaké té cesty. Hrůza. Ale kdo to zažil, ví že
to tak má být a že je to krásné. V každém případě jsme lezli
každý den a kromě posledního, kdy nás to spláchlo ze Starosty,
taky něco vylezli.
No a s těmi Milenci to bylo tak.
Před lety jsem tam lezl cestu - Mileneckou, která mi utkvěla v
paměti dlouhým celodélkovým komínem černým jak noc, prolézáním
tolika okny, že jsem nakonec ani nevěděl, jestli lezu nahoru nebo
dolů, stavěním a nakonec návratem vzdušným trojím slaněním. Ale
bylo to na druhém konci lana a navíc s jakýmsi chlapem. Prostě to
nebylo ono.
Nyní jsou okolnosti jiné a já začínám nacvičovat první metry. Z
šera nedohledného komína sice po předchozím pršení čiší vlhký
chlad, ale dolní partie vyhlížejí suše. Asi po deseti metrech
však narážím na značně vlhké pásmo a při současném úbytku
všelijakých těch boulí na stěnách mi začíná být těsno. Moje
spolulezkyně Ivana mě povzbuzuje poznámkou, že se jí to nelíbí a
jestli nechci jít dolů, že bysme to jako raději nelezli. Jen
slušné vychování a přítomnost dámy mě zastavují před užitím
vulgarismů. Raději zvažuju, jestli by neměla odstranit asi
metrový železný žebřík, který tam někdo narafičil na případné
doskočiště. Ale je tady ještě možnost, že bych dlouhým dosahem
nečekaně zapnul shnilou smyčku, pohozenou za odštěpěm tak 15 m
nade mnou, takže ji raději slušně žádám o jistící pohotovost. S
nadějí brzkého jištění tedy soukám dále. Komín se stále zužuje,
takže z původního širokého rozporu se dostávám do vzrušivě
těsného sevření. Tady jsem původně plánoval současné lezení ve
dvojici. Dle zvuků z temnot by sice nezasvěcený mohl usuzovat na
ledacos, já však surově bojuju o centimetry vzhůru. Mokrý jako
myš a s občasným pískovcovým lišejem na loktech a kolenou vylézám
konečně na štand. Super místo, stále sice v komíně, ale dá se
tady stát, sedět, ležet, případně i jíst a pít víno. Jištění však
stále na smyčkách. Nevadí, zasazuji morbidní uzel na 15 mm
zánovní smyčce, vyrobené před 20 lety v Neratovicích a dobírám
Ivanu. Po čtvrthodině nadávání, že by se za to ani řezník
nestyděl, vylézá na štand vedle mě. Hledím na ten průhled do
oblohy nad sebou, marně se snažím rozmotat splantané útržky
popisu cesty ve své paměti a taky ten špagát, co bych na něm
chtěl pokračovat dál. Postup je však jasný, je to klasická cesta,
takže cestou nejmenšího odporu. Rozporem a sokolíkem ze bytku
komína a už to začíná zavánět normálním lezením. Výlez do kouta a
plotny plné vzduchu je příjemnou změnou, semtam zavrtám někam
smyčku a podél malého okna dolézám do velkého okna na štand,
samozřejmě zase na smyčkách. Dobírám Ivanu, které to teď už na
slunci leze tak krásně, že i turistům na vyhlídce se tají dech.
Jen do okamžiku, než zjišťuju, že jsem o smyčku lehčí. Kdybyste
tam někdo jeli, tak ta bílá na prvním štandu je moje. Prý
vypadala staře, ale není to pravda, více než 20 let to nemá. Aby
to Ivana přežila, raději prolézám oknem a řeším v této třetí
délce dolez k prvnímu kruhu celé cesty. Pravděpodobně klíčové
místo je samozřejmě POD kruhem, po jeho zapnutí je to náhle
pohoda, takže mezi hlavy Milenců již dolézám jako člověk. Zde
nacházím nějakým nedopatřením pohozený druhý kruh a opět dobírám
Ivanu. V duchu si představuju, po čem všem jí asi budu muset
šlapat při očekávaném zábavném stavění na výlezu. Malér č. 1 je,
že si nejsem jistý, na kterou že to hlavu se má vlastně vylézt.
Ale opět cestou nejmenšího odporu. Na straně milenky jsou obří
hodiny, takže se tam musí lézt. Malér druhý spočívá v tom, že
nechci ušlapat Ivanu při stavění. Nacvičuji tedy těžký climbing,
který se sice turistům dole líbí ale nějak ne a ne přinést
výsledek. Až po chvíli si vzpomínám psali stavěním a rozporem
v tom průvodci. Vynechání stavění mám zvládnuté a rozpor o
protější hlavu zázračně řeší poslední kroky. Několik rutinních
manipulací s lanem a stojíme na vrcholu oba dva. Slunce už to
viditelně nebaví, ale za celý den odvedlo kus práce a skála je
příjemně vyhřátá. Někde dole v šeru cinkají poslední opozdilci,
nás nic nehoní dolů a mě se zrovna nechce myslet na to, že by se
třeba mohly seknout lana při slaňování. A i kdyby, drobné maléry
k lezení patří a zítra by se to dořešilo.
V každém případě - tento den v ráji právě končí. (slaňování dopadlo dobře)
Cesty, co jsme stihli:
- Podzimní - JZ stěna, Křižák
- Křížový král - JZ hrana, Křižák
- Milenci - Milenecká, Ádr
- Feťácká - Marihuana, Teplice
- Sokolík - Spára, Teplice
Co jsme nestihli:
Starosta - Stará cesta, Ádr výplach po první délce
|